Co si vybavíte, když se řekne modrotisk?
jak poznáte pravý modrotisk:
- jedná se o textil z přírodních materiálů (bavlna, len)
- podle sytého odstínu indigově modré barvy
- podle otisku onzenců - hřebíčků v rozích formy, jejichž otisky navádějí tiskaře, kam příště formu přiložit - látka je v těchto místech lehce protlačená
- podle zadní strany látky - rub je buď celý modrý, či se světlými skvrnami v místech, kde prosákl krycí pop, látka může být také flekatá, pokud se dvě zadní strany při ponoření do barvící lázně slepí k sobě. To vše dosvědčuje, že se jedná o negativní tisk a ruční barvení
- podle modrého otěru na rukách při manipulaci s nepranou látkou
Kvůli rostoucímu zájmu o modrotisk objevují jeho napodobeniny, jejichž výroba je technicky jednodušší a levnější. Jedná se o látky, které jsou tisknuté pozitivní metodou nebo digitálním tiskem (bílý vzor je natisklý na tmavě modré látce). Dochází tedy k nesprávnému používání označení modrotiskových látek a poškozování tradiční výroby.
jak se modrotisk vyrábí?
Nejprve se na vyžehlené a naškrobené bavlněné plátno nanáší pop (někdy se mu říká také pap). Při tisku popu se může použít prakticky jakýkoliv nástroj. Nejčastěji se používají tiskařské formy neboli štočkový tisk, což je tradiční způsob, který zaručí přesné okraje a drobné vzory. Ale k nanášení popu se mohou použít i štětce, houby, filmtiskařské šablony, polystyrenové bloky, tubičky s nanášedlem nebo i ruce (používání rukou se nedoporučuje, protože pop je silná chemikálie nevhodná pro styk s pokožkou). V dnešní době se v tradičních dílnách využívají staré formy a tvoří se tak repliky tradičních látek. Díky vracení se modrotisku a jeho popularizaci s ním experimentuje řada designérů, kteří se snaží najít nové metody a kreativní možnosti.
postup výroby:
Na čisté vyžehlené naškrobené plátno se nanese pop. Po zaschnutí (reakce probíhá několik dní) se dlouhé pruhy látek navěsí na speciální zařízení zavěšené na kladce - tzv. ráfy a následně ponořují do barvící lázně zásaditého charakteru. Lázeň je velká čtvercová či kruhová nádrž zapuštěná v zemi, která je naplněna barvícím roztokem. Barví se tzv za studena. Látka je ponořena, následně vytažena na vzduch. Tím je vyvolán chemický proces oxidace, díky němuž se barvící roztok přemění na modrou barvu. Látka se do lázně ponořuje několikrát, počet a délka ponorů ovlivňuje sytost barvy. S tímto se dá pohrát a dosáhnout různých efektů. Další možnost je také použít jinak zbarvenou látku jako základ. Po obarvení se látka pere v slabě kyselém roztoku kyseliny sírové, čímž se odstraní rezervážní hmota pop a materiál se zneutralizuje. Posledním krokem je několikeré mandlování do vysokého lesku.
Pop (nebo pap) je kašovitá hmota kyselého charakteru, její základ je tvořen z kaolínu a arabské gumy, další součásti jsou výrobním tajemstvím každé dílny.
Pravý modrotisk se barví indigem. Indigo je sytě modré přírodní barvivo. Není rozpustné ve vodě, proto se při barvení používají přísady s redukčními vlastnostmi, které zapříčiní jeho rozložení na indigoběl, který se pro úplné spojení s látkou míchá s mořidlem, díky kterému je látka stálobarevná. Složení do jisté míry ovlivňuje odstín modré barvy. Už v dobách první republiky začalo převažovat používání syntetického indiga - důvodem byla výrazně nižší cena. Látky obarvené indigem se vyznačují lepšími fyzikálními vlastnostmi. To zapříčiňují krystalky indiga vykrystalizované na nitích plátna. Tyto látky mají větší trvanlivost, díky tmavému odstínu na nich není vidět špína, navíc odpuzují obtížný hmyz. V Japonsku se indigo látky v dobách minulých používaly jako uniformy pro hasiče, protože indigo zvyšuje ohnivzdornost materiálu.
formy:
Nejpoužívanější a nejčastější metodou je tisk formami. Nejstarší formy, které se u nás v Čechách zachovali jsou celodřevěné. Jsou vyřezávané zpravidla ze dřeva ovocných stromů. 2-3 dřevěné desky lepené vodotěsným lepidlem křížem proto sobě, aby se forma nezkroutila. Občas se pro zpevnění používaly i kolíky, které procházely přes všechny vrstvy. Na horní desku bylo vhodné svojí hustotou vláken i pevností hruškové dřevo. Na spodní desce se vydlabávala rukojeť pro držení.
Reliéf vzoru se se začátkem používání bavlněných látek začal dělat z mosazných plíšků a drátků, které tvořily drobné a detailní vzory. Ty se zatloukají kladívkem do předem vysekaných drážek, případně vyvrtaných otvorů. Plíšky a drátky si formař připravuje sám na tažné stolici, případně si je nahřívá, aby byly tvárnější. Hotovou formu je třeba zabrousit do dokonalé roviny, aby se na látku otiskly všechny prvky. Poté se forma ještě lakuje vodovzdorným lakem.
K nanášení rezervy se nejčastěji používají tiskařské formy, které mají limitované rozměry, takže aby vzor pokryl celou látku, musí se opakovat a vzor navazovat. Další prostředky nejsou moc používané, hodí se spíš pro domácí tvorbu. Patří mezi ně malování rezervy na látku štětcem, nanášení různými druhy razítek nebo například otiskování zmuchlanou látkou. V dnešní době se přichází stále s novými metodami, záleží pouze na daném tvůrci, kterou techniku použije, každá má své výhody a nevýhody.
A na co se dá tato tradiční textílie využít?
Mám osobně moc ráda přesah tradičního řesmesla do dnešní doby. i proto s modrotiskem ráda pracuji. snažím se mu vdechnout současnou a moderní podobu používání.
Nejčastější je využití v kuchyni a při stolování: chňapky, ubrusy, prostírání, sladěné záclonky na oknech, zástěry. Stejně dobře vypadají z modrotisku i polštáře, nákupní tašky. Díky většímu zájmu o tradici se začali šít z modrotisku i sukně a šaty, s použitím současného střihu je z nich krásný neokoukaný kus oděvu, krásné jsou kousky modrotisku zkombinované s jinými materiály na batůžcích a kabelkách.
Děkuji strážnické dílně a jejím zaměstnancům za výklad, odpověď na hodně otázek, možnost pořídit fotodokumetaci a za nadšení s jakou dělají svou práci.
Informace do článku jsou čerpané z knihy Kláry Binderové - Modré z kypy
a z ročníkové práce mé dcery Nely Fraňkové, která svou práci věnovala porovnávání tradice českého modrotisku a japonské technice negativního tisku
